Naměřené hodnoty překračují limity Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Okamžitě byla zastavena jejich distribuce. Nutno říci, že většina fukušimského špenátu se pěstuje ve sklenících, ale kontaminovaný byl z nekrytého pole. Ať tak jako tak, stejně bylo naměřené množství zhruba stejné jako dávka při jednom vyšetření CT. IAEA ale přispěchala s mimořádnou zprávou, ve které celému světu sdělila, že byl zastaven prodej a distribuce všech zemědělských produktů z prefektury Fukušima. Což je samozřejmě nesmysl. U žádného jiného produktu zvýšená koncentrace zjištěna nebyla. A to se kontroluje, co se dá. Co naplat, že vídeňské centrum IAEA zprávu vzápětí dementovalo. V té chvíli už ji do mimořádného zpravodajství zařadilo bezpočet světových médií. A svět má jasno: "Kontaminované je úplně všechno. Pryč s jádrem!" IEAE, která tepala japonské úřady, aby co nejrychleji podávaly veškeré informace, tak ukázala, jak se to v praxi dělá. Argument Japonců, že je třeba data ověřit a teprve pak s nimi do éteru, smetla tehdy ze stolu.
Včera nám psala kamarádka z Čech, že nemůže spát při pomyšlení na těch 50, co statečně bojuje v JE Fukušima I. 50 hrdinů je horký kandidát na kachnu roku (bude asi soupeřit s IEAE), vymysleli ho (jestli se nepletu) v New York Times a odtud se rozšířil jako lavina. Ještě jsem se nesetkal s Japoncem, s žádným, opakuji s žádným, který by o 5O statečných věděl. Maximálně někde slyšel, že prý něco psali v zahraničí, ale vůbec mu to nedává smysl. Zapracovala asi americká touha po heroizaci ( i když se Hollywoodu bude špatně točit, 50 přece jen není 7); když skutečně i japonskými médii proběhla zpráva, že díky zvýšenému radioaktivnímu záření stahují energetici 750 z původních 800 zaměstnanců do bezpečnější zóny. Kdo ale sledoval vývoj události ještě alespoň dalších deset minut, nemohl si nevšimnout, že kvůli kritické situaci byl navýšen počet lidí na 70. A nařízeno střídání s dalšími a dalšími. To už jsme na kolika lidech? A to pořád mluvíme jen o energeticích. Co hasiči? Co policisté? Co vojáci? Co elektrikáři, co se prakticky od začátku snaží obnovit dodávky proudu? Co piloti armádních vrtulníků, co se snažili chladit reaktory ze vzduchu? A co teprve další den, když hasiči a jednotky sebeobrany chladili bazény s vyhořelým palivem z bezprostřední blízkosti. Šéf hasičů hyper-rescue na dnešní tiskovce řekl, že krátce před tím, než šli do akce, poslal své ženě zprávu. Moc dobře věděl, do čeho jde. Odepsala mu: "Zachraň Japonsko." Nemyslíte, že i jeho žena by si zasloužila mezi "50 hrdinů". Co chci celou dobu sdělit? Že těch hrdinů je nespočet. Že hledání toho jednoho, sedmi, padesáti, do jejichž rolí nakonec obsadí Bruce Willise a spol., je nesmyslá virtuální realita. Navíc pořádně nespravedlivá.
Není to ale vina médií. Média jsou pouze odrazem celé společnosti. Ta je sice globalizovaná, ale zároveň nesmírně povrchní. Víme hned, co se děje na druhé straně zeměkoule, ale druhý den už nás to tolik nezajímá. Dnes je tu Japonsko, zítra Libye. Kdo přijde zítra? Kdo si za rok vzpomene třeba na zkroušené fukušimské farmáře?
Ale vraťme se k Japonsku. Hlavní zpravodajská relace na veřejnoprávní NHK dnes přinesla úžasnou zprávu. Po devíti dnech našli záchranáři dva živé lidi. V troskách doma ve měste Išinomaki, jen necelý kilometr od pobřeží, přežila osmdesátiletá Abe Sumi a její šestnáctiletý vnuk Abe Džin. Měli štěstí, že byli v době pohromy v kuchyni. V ledničce byli potraviny, které je po devět dlouhých dní udržely naživu. Vnuk je sice silně podchlazený, ale oba byli při vědomí a bez vážnějších zranění. Po devíti dnech!!!
Dnešní vydání deníku Jomiuri přineslo smutnější příběh. Třiatřicetiletá Óhara Emiko z města Kesen´numa, jednoho z těžce poškozených míst, celou dobu marně čekala na svého manžela. Volali si naposledy těsně po zemětřesení. Emiko s oběma dětmi stačila před tsunami uprchnout, muž byl ale celou dobu nezvěstný. V neděli přišla zpráva, kterou už podvědomě čekala. Při identifikaci manželova těla dostala i jeho pozůstalost. V kapse byl prsten, který nikdy předtím neviděla. Bylo krátce před tzv. Bílým dnem (14. března), kdy muži, kteří dostali od ženských protějšků na sv. Valentýna čokoládu, na oplátku obdarovávají zase je. Ten prsten měl být dárek právě k Bílému dni. Poslední dárek od manžela.
Deník Jomiuri přinesl ve svém elektronickém vydání i další příběh. Jeho hrdinou je 31-letý Tada Júiči, úředník radnice města Sendai. Když přišlo varování o tsunami, vyrazil s tlampačem do města varovat místní. Autem objížděl nejrizikovější oblasti a nabádal lidi k co nejrychlejší evakuaci. Ničivá vlna ho zastihla pravděpodobně v blízkosti pobřeží. Jeho tělo bylo nalezeno a identifikováno po 8 dnech. Celou dobu chodí na radnici i pozůstalé rodině vzkazy od těch, které Júičiho včasné varování zachránilo. "Nebýt toho kluka, nebyli bychom teď naživu," říkají místní lidé se slzami v očích. "Kdyby to brácha neudělal, zemřelo by mnohem víc lidí. On už byl od malička takový. Bez ohledu na nebezpečí se do poslední chvile, do poslední chvíle snažil všem pomoci," vzpomíná Tada Kódži, Júičiho mladší bratr.
Tolik dnes z Japonska.
